El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pátek, 3.10.2014., 26. den: Triacastela - Morgade, 35,7 km, 8:32.
Díky včerejší vydatné večeři a popíjení vína před ní i při ní, jakožto i kvůli těm dvěma likérům se mi nespalo moc dobře. Byla to taky první noc od začátku pouti, co se mi něco zdálo. Ráno jsem po vypití čaje nalil zbytek mleté kávy do nádrže kávovaru v němž nebyl filtr a tak jsem pak mohl ještě čtvrt hodiny čistit nádrž a uklízet kávu rozlitou po celém pultu. A nebyla to jediná, a zdaleka ne největší chyba, kterou jsem udělal. Byl to den chyb, nebo lépe řečeno den velmi špatných rozhodnutí.
Vloni jsem klášter v Samosu viděl, letos jsem proto chtěl jít o 6,4 km kratší cestou. Ač jsem byl ospalý, při východu z města jsem si dával pozor a šel správně doprava. Jenže po přechodu přes most byla ještě jedna odbočka doprava, a ta ve tmě unikla mé pozornosti. Než jsem všiml, že ta cesta, po které jdeme, mi je podezřele známá, už bylo pozdě. Měli jsme našlapáno přes 3 km, a tedy nemělo smyslu se vracet. No dobře, tak si ten nádherný klášter prohlédneme ještě jednou Aspoň shora. Ale ani to se mi nesplnilo, protože ho v těch ranních hodinách ho ještě kryla mlha. Klášter jsem neobešel ani po sestupu do vesnice. Dal jsem si jen kávu a čekal kdy se objeví trojice mých přátelů. Seděl jsem venku před barem, nemohl jsem je tedy přehlédnout. A přesto stále nešli a nešli. A čas běžel, musel jsem jít dál, do Sarríe. Rozhodl jsem se pro cestu vedle silnice, abych aspoň odtud šel jinou, a snad i trogu kratší cestou, nežli vloni. Jak se záhy ukázalo, bylo to příšerně špatné rozhodnutí. Bylo to 11 km naprosté nudy, žízně a od asfaltu bolavých nohou. Na pokraji Sarríe jsem si konečně mohl sednout na zbrusu novou lavičku. Její instalace nebyla ještě úplně u konce, mně ale bylo fuk, že zatímco na ní sedím, jeden z dělníků ještě úhlovou bruskou zkracuje kotvící šrouby .
Horko-těžko jsem se dobelhal do Supermercada, koupil velkou veku chleba, konzervu s mušlemi, párek klobásy, banán a malou láhev minerálky. Poněkud občerstvený jsem pak dál pokračoval po Caminu, jehož trasa byla v centru města kvůli nějakým přestavbám poněkud odchýlená. Jak jsem přešel přes most a otočil se doleva, abych se vrátil na původní trasu, slyším z nedalekého baru Adovo volání: "Pííítö"! Přidal jsem se k němu, vypil pivo a pak jsme šli dál už spolu. V Barbadelu, kde jsem vloni etapu započatou v Triacastele tehdy dokončil jsme se zastavili pouze na Colu a šli dál. Tady jsme byli už na 28. km. Casa Morgade, následující alberg, kde mají pouze 16 postelí, byl odtud 7 km daleko. Trápila mě obava, co když tam na nás nezbyde místo. Cestou jsme předhonili několik poutníků, mezi nimi i Mirka z Chebu, kterého jsem od Navarrete potkal snad jen jednou. K albergu jsem dorazil ve 1/4 na 5. Měli už jediné volné místo. A tady jsem udělal tu poslední, a největší chybu, která mě bude do smrti mrzet. Místo toho, abych místo přenechal Adovi, který dorazil o půl minuty za mnou, jsem se zaregistroval. Taky jsme mohli spolu s Adem jít dál a přenechat to místo nesympatickému Mirkovi, který byl očividně naštvaný, že jsem ho předběhl. Není snad nutné popisovat, jak unavený jsem v té chvíli byl, ale ani to mne neomlouvá. Stačilo se podívat na Ada, a bylo jasné, že on je na tom ještě hůře. Ad však nemrkl ani brvou, vypili jsme spolu ještě každý jedno pivo a on pak šel dál do Ferreirosu (1,5 km) s nadějí, že tam místo ještě bude.
Na praní už čas nezbyl. Na terase s pěkným výhledem na okolí jsem se navečeřel ze zásob zakoupených v Saríi. Hlad jsem měl ale i potom a tak jsem z ruksaku vyndal několik tuctů ořechů, které jsem cestou posbíral. Nebylo jich málo, i poté, co jsem je očistil to mohlo být kolem 20 deka. Wifi tu nemají, domů jsem proto poslal jen jednu sms-ku a pak začal psát dnešní deník. Všestilůžkové ložnici se kromě mne ubytoval starý manželský pár, jedna američanka s typickým (a odporným) afektovaným přízvukem, jeden starý a již chrápající chlápek a obézní Juan. Má postel je mezi těmi dvěma posledně jmenovanými a tak mé šance na klidnou noc jsou mizivé.